Blog z cesty

Konec Ekvádoru nám dává pořádný test odolnosti. Jedeme po nezpevněné cestě, jejíž sklon se často pohybuje okolo 13%, člověk se při pohledu za sebe diví, jaktože to vůbec vyjel. Do toho jsou vedra kolem 35 stupňů, slunce pálí jak blbé. Při nejhorším výjezdu, na kterém jsme v těhle podmínkách stoupali 600 metrů v kuse do Zumby už máme pocit, že nemůže být nic horšího. Může, třeba to, že vám u toho ještě začne létat moucha před obličejem :). Zuzka dostává úpal a tak se schováváme podruhé u hasičů, opět jsme vřele uvítáni, dostáváme střechu nad hlavou, sprchu a možnost si dobít elektroniku.

V Palandě jsme se potkali se dvěma Brity, se kterými jsme se poprvé potkali už na začátku Ekvádoru. Moc nadšení z toho ale nejsme, protože jsme si nějak moc nesedli. Jsou to trochu frajírci a nejsme na stejné vlně, dokonce jsme se vlastně doteď nepředstavili a místo povídání si s náma tráví čas na mobilech. Nyní před hranicemi se tak trochu předháníme, oni jedou trochu rychleji, ale my zas jsme schopni vyrazit dřív a jet déle. Hranice ale přecházíme společně. Opravdu jsou otevřené a přechod je velmi plynulý, pár minut na obou stranách a dostáváme 90 dní v Peru. Mezitím kluci mizí, což nám celkem nevadí. Užíváme si, že v Peru opět začal asfalt a jeho sklony se umoudřily do příjemných mezí.

Ve městě San Ignacio chce Jeňa vybrat peníze ale nejde to. Poprvé to blokuje aplikace, podruhé to ale stejně nejde. Securiťák ale napovídá, že jsou s tímhle bankomatem problémy a kousek dál je druhý. Netrvá dlouho a máme peněženky plné sluníček (solů), teď už si je jen rozměnit na menší. Město není vůbec malé, ale supermarket byste tu hledali marně. Očividně to bude v Peru dost jiné. Nakupujem v obchůdku co vypadá jak u nás vietnamec, jenže tady nejsou žádné jiné, takže vlastně jak kdyby u nás byli jen vientamci. Zato lidi jsou tu mnohem milejší, kontaktnější než v Ekvádoru. Jen za první dva dny už dostáváme zadarmo pití v restauraci a papáju a většina lidí nás zdraví. Taky ale mnohem častěji odněkud slyšíme gringos a čoklíci mají spoustu energie a vyceněné zuby.

Tepla není očividně dost a tak sjíždíme až to 500 m n.m., abychom se ohřáli ještě víc. Má tu být možnost přespat u nějakého chlapíka. Snažíme se mu dopsat na WhatsApp, ale stejně se dozvídáme, že se máme poptat lidí ve vesnici, kde je jeho dům. Jsme moc mile přivítáni jeho ženou a pětiletou dcerkou, která je z nás nadšená a má touhu si pořád povídat. Pán domu, Milton, přijíždí později večer. Je to zlatíčko, říká že jejich dům je teď i náš a je úplně jedno jak dlouho tu zůstanem, můžem používat všechno a nechce za to žádné peníze. Hostuje cyklisty už prý přes 30 let. Ráno máme v plánu zase vyrazit, což se ale rychle mění, když za námi přichází se slovy: "Zítra tu pořádáme závody na horských kolech, co kdybyste se přidali?"

Na závody jedeme s koly naloženými na mototaxi, místním typickém vozítku, které má vepředu motorku a vzadu krytou lavičku pro další pasažéry. Moc stabilně se to netváří. Dojíždíme k někomu domů, vítáme se se spoustou lidí a dostáváme snídani. Ostatní závodníci vypadají profesionálně, mají hezká moderní kola a jsou naoblékaní v cyklistickém oblečení. My si s ušpiněnými koly a propoceným oblečením připadáme jako správní vagabundi. Nejbizarnější nám na tom přijde, že je čtvrtek, nikoho to tu ale zřejmě netrápí. Jedou se dvě trasy, ta hlavní má 45 km, my jedeme odlehčenou verzi na 14 km. Závodí se v různých kategoriích, Jeňa jede za turismo a Zuzka za damas. Start! Vyrážíme a postupně se nám daří dostávat se do vedení. Bez těch brašen to jede samo! A na vedra už jsme připravení z předchozích dní. A tak se stává, že oba vyhráváme svoje kategorie. Co jsme ale vůbec nečekali je, že výhrou není jen nějaká drobnost na vzpomínku, ale peníze! Vyděláváme si tak dohromady to stejné, co jsme včera vybrali z bankomatu. Příspěvek na cestu se hodí ne? Nestěžujeme si.

Mezitím si píšem s Jasonem, který jede kousek za námi. Díky závodům nás dohání a tak mu sdílíme jak se dostat k Miltonovi. Večer už sedíme všichni pospolu a povídáme. Je sice z USA, ale španělsky mluví mnohem lépe jak my, takže je schopný Miltona víc rozpovídat a dozvídáme se spoustu zajímavých věcí. Další den pak společně vyrážíme na cestu. Všichni tři jsme nadšení z možnosti jet s někým dalším, bohužel to netrvá dlouho, neboť Jason volí cestu kolem Chachapoyas a my potřebujeme strávit trochu času v Jaénu. Slibujeme si ale, že bychom se rádi ještě potkali, narozdíl od Britů jsme si spolu moc sedli. Večer nám ještě píše, že je prozměnu dojel on.

Ubytováváme se a dáváme do pucu jak sebe, tak kola. Čeká nás zas spousta stoupání, ale rádi to vyměníme za ty vedra, která jsou tady. Těšíme se zpátky do hor. Když teď někde potkáváme cyklisty v Jaénu, každý hned ví, kdo jsme - češi co vyhráli na Cigarro del Oro. Má to ale své výhody, třeba to, že jsme právě pozvaní do cukrárny.

Zuzka už se cítí lépe a tak plánujeme odjezd. Tahle casa ciclistas je trochu specifická, jsme tu na terase domu, ve kterém žijí jiní lidi než ti, co nás tu ubytovali. Nemáme tak kam přispět, ale moc díky za zázemí. První den je hodně náročný, Zuzce se špatně dýchá a jedem zas do kopců, takže toho moc neujíždíme, odměňuje nás ale krásné místo na spaní, které nachází Jeňa kousek od cesty. Je to taková přírodní terasa, schovaná, s krásným výhledem do údolí. Po západu slunce si užíváme i noční oblohy, která tu je téměř nerušena.

Další dny to jde nahoru a dolů, stoupáme spoustu převýšení a zase ho v prudkých sjezdech sjíždíme dolů, odpočinek tak není ani jedna strana kopce, ze sjezdů bolí zápěstí. Provoz na téhle části Panamerikany je ale příjemný. Je to tu dost opuštěné, což nám velmi vyhovuje a dají se tak snadno najít i místa na spaní. Malým údolím dojíždíme až do Loji. Takže jsme v Loji? :D nebo v Loje [loche, loše...? jaj] dokupujem poslední zásoby a pouštíme se na mnohem méně používanou cestu 682 vedoucí směrem na Peru. Panamerikana byla většinou vyprojektovaná do sklonu 7%, tady už to nikdo neřeší...

Dojíždíme k malému kostelíku na kopci, před nímž nás chytá průtrž mračen, takže jsme durch promočení. Sušíme a přemýšlíme, jestli je v pohodě tu u hřiště s mini školou přespat. Místní na nás koukají, ale nic neříkají, tak snad... Až se setměním přichází chlapík si tam sednout na lavičku, ptáme se, jestli je to možné. Prý není, je to zakázané a můžou na nás zavolat poldy. U kostelíka to prej taky nejde. Souká ze sebe nějaké místo, kam bychom mohli dojet místo toho, ale nakonec se ptá odkud jsme a říká, že když ráno odjedem, tak nám to domluví. No budiž, tak teda díky, ale stejně se z toho cítíme rozpačitě. Máme trochu dojem, že potřeboval udělat jen drama. Později v noci, když už ležíme ve stanu, se vrací a je očividně totálně na mol. Máme štěstí, že tu neusnul na lavičce ale přeci jen se odkolébal pryč.

Ráno na stejném místě potkáváme paní z Polska, co už tu žije pět let. Vypráví nám, že Ekvádor není už co býval a varuje před drogou, která člověka omámí je vám ji někdo foukne do obličeje. Ujišťuje nás to, že opatření typu že se snažíme spávat neviděni, zamykat kola na noc nebo chodit do obchodu jen v jednom nejsou zbytečná. Přeci jen z toho ale zůstává takový neklid v duši. Městečko Vilcabamba je prý malý Hollywood - žije tam nejvíc američanů z celého Ekvádoru. A zas ty kopce. Jsme z toho vyčerpaní, jeden den se jede nanic Jeňovi, další Zuzce. Občas máme touhu se na to vykašlat :D člověk si ale zase začne vážit věcí, které předtím měl.

Sjíždíme mega sjezd do tisícovky a s tím se pojí teplíčko. To tu dlouho nebylo. Bude nás provázet asi další týden, pak mu snad utečeme zase v Peru do kopců. Hranice už jsou kousek a tak jsme celí žhaví, že zase změníme stát. Peru, co nám naservíruješ?

V uplynulém týdnu se nám nepovedlo příliš posunout. Důvodem byla viróza, která skočila na Zuzku ten den kdy jsme odjeli z ubytování v Cuence a jeli do národního parku Cajas. Vyfuněli jsme většinu kopce, protože Cajas se nachází zhruba ve 4000 m n. m. a Cuenca v 2500 m n. m., a založili jsme tábor, jak se nakonec ukázalo, na super místě. Kousek od silnice na paloučku, kde nás za celou dobu nerušil žádný pes, byli jsme chránění od větru a kolem byl krásný výhled na skály a kopce okolo. Nedaleko se pásli koně a jeden zvědavý dokonce běhal i kolem stanu. 

Další den Jeňa vyrazil na výlet do Cajas stopem. Stopnout si něco se ukazuje jako velmi jednoduché, za čtvrt hodiny byl na místě. Většina turistů zřejmě přijede jen k chatě, udělá si fotku s lagunou Toreadora a zase jede pryč. Jeňův plán byl vylézt na kopec Cerro San Luis a pak dojít pěšky kolem dalších lagun zpět k místu na spaní. Vylézt na kopec se ukázalo jako náročné, ale zároveň nejhezčí - shora je krásný výhled všude okolo na všechny možné laguny, i ty, ke kterým se nedá dojít. Zbytek dne dost propršel, ale hory zahalené v mracích měly taky svoje kouzlo. Zuzka strávila celý den ve spacáku, pila čaj a intenzivně se kurýrovala. I další den, už spolu, jsme trávili čas na našem místě. Mezitím Jeňa dohledal kontakt na casu ciclistas v Cuence, kam jsme dojeli další den odpoledne. Zuzku to docela zmohlo bo se pořád cítila dost nemocně, ale stálo to za to. Máme postavený stan pod zastřešenou terasou. Máme tu teplou sprchu, elektřinu a soukromí. Čas co máme navíc trávíme přemýšlením nad budoucností a jezením spousty dobrot, což je jedna z mnoha výhod našeho výletu. Zvlášť teď když ani nemusíme nikam šlapat. Taková viróza má nakonec i trochu pozitivní přínos a navíc víme, že jsme nebrali paraleny zbytečně. Za dobu co jsme zpět v Cuence se horší trochu počasí a zjišťujeme, že počasí ovlivňuje El Niño. Doufáme, že až vyjdeme, tak tomu trochu ujedeme do hor. 

Konec odpočinku, jde se přejet zbytek aglomerace okolo Quita. Trvá nám to celý den, ale výsledek je jistý, civilizace je čím dál méně. Míříme totiž na drobné cesty, vedoucí přímo okolo Cotopaxí. Cestu tu spravují, za nedlouho už se tu pojede i po asfaltu. Cotopaxí se nám schovává v mracích, ale chvíle, kdy vykoukne kus svahu, špička nebo půlka kopce jsou dechberoucí. S představivostí zbytku je to snad ještě hezčí než vidět sopku bez mraků. Rangeři v parku jsou milí a přespání u vjezdu je bezplatné, záchody zůstávají otevřeny.

Hup zpátky do údolí a do civilizace (ne, že by nám chyběla). Dojíždíme do Ambata a hledáme další casu ciclistas. Provozuje ji Leo, dost punkovým způsobem, který je s cestovateli jednoduše skloubitelný. Spíme tu na střeše domu, částečně schovaní pod stříškou. Prý je odsud výhled do celého údolí i na Chimborazo. Mraky ale tají krásy okolí, budeme se nimi muset prodrat. Plán je dojet odsud autobusem na Quilotou, Leo nás však vyvádí z omylu - zítra je neděle, autobusů pojede málo a budou plné lidí. Zůstáváme tedy, ale zjišťujeme, že vlastně nemůžem skoro nic dělat, protože je všechno zavřené. Žeby povinný odpočinek?

K odpočinku je ale fajn mít karimatku a ta Jeňova se rozhodla, že už ji to nebaví. Ráno slyšel praskající zvuky pod sebou. Poté, co se zvedl, aby to raději zkontroloval, zjistil, že delaminuje. Samonafukovací karimatka je zjednodušeně pytel spojený přepážkami z izolace, které vytváří požadovaný tvar. Když se uvolní lepidlo, které je drží na místě, začne se na karimatce vytvářet boule. Když je malá, dá se s tím žít, ale tohle je něco jiného - prorvaly se už tři vedle sebe a další jsou viditelně připravené se připojit. Ufukujeme a s promáčklou boulí se nějak dá spát, ale nebude to trvat dlouho a bude to neslučitelné s dalším používáním... Prý je to nejčastěji uznávaná vada pro reklamaci, co je vám to ale platné když jste zrovna na cestě v Ekvádoru?

Na Quilotou se nakonec nevydáváme - cítíme, že dojet tam bez šlapání by z nás dělalo obyčejné turisty, kterými být nechceme. Zároveň ale dojet tam na kole je pořádná nálož převýšení a je to hodně z cesty s nutností vracet se pravděpodobně stejně zpátky. Třeba příště? Leo nám ale radí super cestu vedoucí k Chimborazu. Razí si to hlubokým údolím, které se postupně zvedá a otevírá. Je to tu epické. Na konci má být výhled na Chimborazo, ale to se stále nechce ukázat. Naopak, hezky se tu vaří mraky a máme dojem, že jedeme dobrovolně do Mordoru. Mraky ale najednou před námi začínají couvat, dokonce jde vidět do údolí... Překonáváme nový výškový rekord 4420 m n.m. a jen o kousek níž přespáváme, schovaní ve vchodu do místní expozice ve vjezdu do národního parku. Jsme tu parádně krytí před větrem a dokonce tu fungují zásuvky! Píšem si deníky, když Zuzka říká, že venku je nějak modro. Jdeme se podívat a ejhle - sopka se nám ukazuje v plné kráse a okolní údolí taktéž. Jsme nadšení, lepší odměnu jsme si přát nemohli. Jen spánek v téhle výšce je poněkud trhaný podle Jeni (Zuzka je v pohodě nic takového nepociťuje😌).

Nastal čas zase se posunout a tak se vracíme na Panamerikanu. Jak může mít jedna cesta tolik podob? Není tu nijak velká, doprava není nijak hustá ani nepříjemná, okolí je hezké. Jede se nám fajn a urážíme notnou dávku kilometrů. Po cestě přichází důležitá změna v psychickém pohodlí. Jeňovi se konečně uvolňuje napětí, které mu vnitřně říkalo, že musí spěchat, že to nemáme šanci stihnout ujet za deset měsíců. Přitom jediné, co nás možná omezuje, je cestovní pojištění. Bizarní, že? Když ale člověk vytváří tlak sám na sebe, racionální obhájení často nefungují. To, co jsme byli zvyklí z Evropy, že trvá týden - uvolnit se od povinností, tu trvalo celý měsíc. Zuzka má trochu náskok, vypořádala se s tím o něco dřív, kdy se v sobě přenastavila už před cestou. Hned se tak jede lépe.

Nemít očekávání je nejlepší očekávání.

Náhorní údolí střídají strmé svahy a cesta se klikatí nahoru a dolů, každý den překonáváme okolo 1500 m převýšení. Dojíždíme do Ingapircy, nejvýznamnějšího místa Inků v Ekvádoru. Je specifické tím, že původní obyvatelé, Caňari, nebyli nikdy Inkami dobyti - jako jedni z mála. Nakonec se vykašlali na válčení a začali žít v pospolitosti a budovat Ingapircu společně. Do komplexu se nedostáváme, protože přijíždíme pozdě odpoledne a ráno odjíždíme brzy. Spíme ale u vchodu a komplex s chrámem slunce jde hezky vidět i odtud.

Do Cuency už je to kousek, který překonáváme za půl dne. Máme tu tip na super ubytko. Je trochu vtipné, jsou to takové budky rostoucí vertikálně nad sebou, dole je zázemí sociálek. Je tu ale i kuchyňka pro cestovatele a Miriam, paní domu, je hrozně milá a dokonce jsme pozváni na oslavu narozenin její dcery. Procházíme Cuencu, hledáme outdoorové obchody s karimatkami. Bída jest, všude mají jen buď pěnové, nebo maximálně nějaké čínské šunty. S tím jet chladné Peru? Nepomáhá ani největší outdoorový řetezec v zemi, Tatoo. Karimatku tu nemají dokonce žádnou. Nakonec tak berem pěnovou vajcovku značky Husky. Ano, malý obchůdek se opravdu zásobí věcmi pouze od této české značky a nápisy na produktech jsou normálně v češtině. Jen cena je skoro trojnásobná. Ale co už, lepší než nic ne? 

Plánujem další trasu a zjišťujeme, že zavřený přechod v horách by měl být otevřený. Nic nám tedy nebrání jet dále horami a pořádně se zničit. Oujé, čeká nás konec Ekvádoru a Peru a s nimi desítky tisíc výškových metrů. Nevěříte? Stačí se podívat na cesty v Peru ;)

Nadešel čas opustit fincu, kde jsme si vyzkoušeli sběr kávy a dostali neuvěřitelné pohoštění a zázemí. Nakonec jsme tu strávili dvě noci, ale už se nemůžem dočkat na další cestu. To, co nás čeká, nebude vůbec jednoduché - vystoupat okolo sopky Puracé do 3450 m n.m. Aby toho nebylo málo, tady, v 1300 m n.m. končí asfalt. Stoupání je mírné, ale nekonečné...

Díváme se po místě na spaní, když nás staví paní, které moc nerozumíme, ale říká, že mají farmu a můžeme si postavit stan u nich na zahradě. Moc rádi! Jen jak už jsme zjistili, místní moc neumí číst v mapě, což se potvrzuje i v tomto případě: farma je tak třikrát dál, než nám bylo ukázáno. Přijíždíme do úplného ráje. Všechno tu kvete, létají kolibříci a několik dřevěných stavení stojí blízko sebe. Zuzi říká, že je to jak v Alpách. A jak by ne! Dozvídáme se, že do loňského roku tu po staletí hospodařili Němci, až teprve nyní to předali místním. Evropská ruka se nezapře, cítíme se tu jak doma. Máme tu k dispozici i záchod a sprchu. No není to luxus?

Méně luxusní je další cesta nahoru, pokračující přes velké šutry, po kterých se to převýšení jede opravdu hodně stěží, je to velmi vyčerpávající. Zachraňuje nás opět dobrosrdečnost místních, ptáme se na přespání na hřišti, ale končíme uvnitř ve škole. Objevujeme páramo - vysokohorské planiny, kde rostou rostlinky frailejones, zadržující vodu z mraků. Mimo to taky objevujeme jaké to je šlapat ve výšce nad 3000 m (docela funíme). Uvidíme, jaké to bude ještě výš v dalších zemích...

Hory jsou jak oddělovač, na jejich druhé straně je úplně jiné klima. Je tu sucho, fučí. Vytahujeme si bundy a jedem dál, ale jáj, Jeňa si nezapl brašnu s oblečením a pár věcí z ní po cestě vypadalo. Hurá zpátky do kopce. Měníme plán trasy, kašleme na Trampolín de la Muerte a míříme do Popayánu. Prý tu není bezpečno, milá paní v kostelíku nám schovává kola dovnitř, takže můžeme na trh společně.

Cestu jsme změnili, aby to nebylo tak náročné. Haha! Panamericana, hlavní průtah celou Amerikou, po které se vydáváme, nám dává zabrat. Velké náklaďáky, mizející krajnice, černý dým vycházející z většiny  dopravních prostředků a stejně je to nahoru a dolů. Může to být horší? Může. Sjíždíme po ní zpět do nížin, kde nás potkávají 40 stupňová vedra. Má to dopad zřejmě i na místní, protože to tu vypadá hrozně, dokonce projíždíme vesničkou s rozstřílenými domy a oblast je obydlená afričany. Necítíme se tu vůbec fajn.

Rychle pryč, zpátky do kopců. Jenže kterou cestou, ptáme se místních. Krade se prý na obou, no díky. Vydáváme se přes La Unión, kde je menší doprava. Uf, dobrý výběr. Místní už nás zase vesele zdraví, tu dostáváme pomeranč, tu limonádu a dokonce pozvání do luxusní restaurace na neméně luxusní oběd. 3800 výškových na 130 kilometrech ale není zrovna dvakrát málo. Jsme hotoví. Sjíždíme do Pasta a chvíli vydechujeme. K hranicím by to mělo být dva dny jízdy. Připraveni na Ekvádor? Uvidíme, jestli nás ta převýšení nepoloží :)

Právě si užíváme velkorysé pohostinnosti místních. Manželský pár nás včera odchytil při stoupání a pozval nás k nim domů na farmu. Pohostili nás večeří - brambory, rýže a sardinky v červené omáčce. Je to tu jednoduše zařízené, ale co člověk potřebuje, když je pořád teplo?

Uplynulé dny jsme se pekli na silnici v údolí kolem řeky Magdaleny. Přejeli jsme část pouště Tatacoa a užívali si výhledy na okolní pohoří. Na benzínkách jsou všude zdarma záchody i se sprchou, kterou jsme pokaždé rádi využili.

Všude je spousta lidi, domů a ostnatých drátů, které vyhrazují pozemky. Takže hledat místo na spaní jsou trochu nervy. Ceny za potraviny jsou tu jak u nás, ale sortiment je značně jednodušší a víc se blížící americkým polotovarům. Samotná města jsou zážitek. Sice jsou malá, ale velmi rušná, pro nás nepřehledná a dost vyčerpávající. Všude jezdí spousta motorek a všichni koukají na dva gringos na kolech 😂 

Kolumbie tak celkem testuje naši oddanost cestě. Často jsme byli hodně vyčerpaní, jen se měnily důvody - hledání místa na spaní, hrozné vedro, moc lidí, únava, odlišnost kultur a stylu jídla. Místní se stravují převážně jednoduchými jídly anebo si chodí na hotová jídla. Ale je pravda, že se stačí usmát a většina lidí se usměje zpátky, zdraví nás a podporují svým způsobem. Jednou jsme dokonce dostali dva melouny. První týden bývá nejhorší, tak snad si brzy zvykneme.

Přípravy byly dlouhé ale nadešel čas se zvednout a opravdu odjet. Týden před odjezdem jsme se ještě vypravili na testovací výlet. Původní plán přejet Orlické hory nám ale nevyšel - vedra společně s větším převýšením, nezvyklostí šlapat a velkou náloží způsobila, že jsme to nakonec otočili na začátku Orliček dolů okolo Orlice :D

V neděli přišel trochu šok, kdy jsme zjistili, že váhově se nám do kartonových krabic s koly v podstatě nic nevejde. Problém naštěstí vyřešil starý batoh. V pondělí jsme již sbalení a díky rodičům Zuzky se s trochou ládování do auta dopravujeme okolo půlnoci do Budapešti, kde pokračujeme v kempu v trhaném spánku, který narušují nejen okolo jezdící vlaky ale také třeba fakt, že se nám nepodařil udělat online check-in a jsme jsme z toho nervózní.

Na letišti máme naštěstí dost času a nakonec nezbývá stejně nic jiné než počkat až otevřou check-in přepážky, kde je chlapík vstřícný a za chvíli máme letenky i odbavená zavazadla včetně kol. Do Kolumbie je nějaký nesmyslný požadavek, že když nemáte víza (do 90 dní je mít nemusíte) tak musíte mít letenku někam jinam, i když jako třeba my plánujete hranici přejet po souši. Jsme ale připravení a pomocí onwardticket kupujeme rezervaci, která se po 48 hodinách automaticky ruší. Taková letenka naštěstí chlapíkovi stačí.

Bezpečností kontroly mají hladký průběh a tak z nás padá část nervů a můžeme si v pohodě užít let do Istanbulu, pro Jeňu nezvyklý skrz to, že poprvé letí s jinou než low-cost společností, s čímž se pojí příjemnosti jako je třeba jídlo po cestě. Letiště v Istanbulu je obrovské. Nachodíte tam bez problémů kilometry. Je ale taky hodně vzdušné a moderní, takže lidi se dost rozptýlí a cítíme se tam dobře. Taktéž jsou tam zóny s lehátky, takže na noc fajn.

Let do Bogoty byl nekonečný :D 13,5 hodiny v letadle ještě po předchozích nocích je znát. Přelétáme ještě celou Evropu přes souš. Jídlo a tablet před sebou ale dokážou čas poměrně dobře zpříjemnit. No nervy nám ale tečou jestli tam opravdu naložili ty kola. Po přistání procházíme imigračním, kde se nás už na moc věcí neptají a hurá! Všechny naše věci jsou v pořádku nachystané, jen je ještě jednou protáhnout přes celní skenery a jsme tu.

Skládáme kola, trvá to dlouho a jsme na sebe už nepříjemní. Kufr s batohem si bere nadšený taxikář, který je asi zas někomu střelí. Lepší než aby si někdo myslel, že je v tom bomba. Vyrážíme do tmy, máme zajištěné ubytko, ale je to k němu nakonec ještě kus a jízda jižanským způsobem dopravy v neznámém městě je celkem zážitek. Nakonec jsme dorazili, ale jáj! Nějak mi nefunguje simka s daty, kterou jsem si koupil a tak nemáme jak napsat ubytovateli, že jsme dojeli. Jdu hledat místní simku na prodej nebo wifi, druhé nacházím poměrně rychle a tak všechno dobře dopadá a po koupeli uleháme do postele, unavení jak koťata.